Zdálo se, že to nebude ničím výjimečný den. Vzpomíná na 4. srpna minulého roku Sârbu Basil, který vede rodinnou restauraci Chef v centru Bejrútu. Před padesáti pěti lety ji založil ještě jeho otec.
„Neměli jsme mnoho lidí, pandemie snížila počet zákazníků,“ říká po roce, kdy sedíme v restauraci ve čtvrti Džamajze. „Podvečer jsem měl dva zákazníky, když jsme zaslechli něco jako výbuch bomby.“ Zvuk si pamatoval ještě z občanské války.
Po chvíli přišla tlaková vlna a restaurace se začala otřásat. Basil nakrátko ztratil vědomí. „Když jsem se probral, viděl jsem, že je všechno zničené. Nevěděli jsme, co se děje, život se mi změnil za pár sekund, „vzpomíná.
Jeden z jeho kolegů ztratil hodně krve. Basil volal sanitku, ale nikdo mu neodpověděl. Když se jeho, druhého kolegu a souseda snažil dostat do nemocnice, byla plná a řekli mu, aby ho převezl mimo Bejrútu. Všechna zařízení v libanonské metropoli na tom totiž byli stejně.
vypnout reklamu
Když se přesouval, na ulicích viděl lidi s otevřenými ranami na hlavě či rukou.
Basil tehdy nevěděl, co se děje, stejně jako většina Bejrúťanov. Podobně jako on očekávali takové teroristické útoky, jaké zažívali během občanské války v letech 1975 až 1990. V bejrútském přístavu však tehdy vybuchl obrovský sklad s téměř tři tisíce tunami dusičnanu amonného.
Rok po výbuchu v bejrútském přístavu (11 fotografií)
Pomoc z Hollywoodu
Při výbuchu zemřelo 220 lidí, zranilo se jich asi 7500 a minimálně 300 tisíc ztratilo domovy. Celé části města jsou navíc zničeny dodnes, přičemž úřady stále nevyšetrili, kdo je za výbuch zodpovědný. Země nemá žádnou trvalou vládu, která by na vyšetření tlačila, a ocitá se tak ve stále větším rozkladu.